Erasmus v Drážďanech

pátek 3.10.2008

Dalo to fušku, ale už bydlím…

   Co vám budu vyprávět! Kdybych řekl že mé zabydlení po příjezdu do Drážďan probíhalo v pohodě a že bylo vše v nejlepším pořádku, tak bych kecal a beztak byste mi to ani nevěřili. Ve skutečnosti to bylo tak, že jsem byl z prvních dnů docela nešťastný.

   Poté, co přede mnou první den po příjezdu hausmeister otevřel dveře v jedné zasmraděné bytové jednotce se slovy: „ Tohle je tvůj pokoj“, jsem nestačil valit oči. Myslím, že podobně vykulený byl i můj taťka, který mi pomáhal s nastěhováním. Objevil se před námi pokoj sice 21m² veliký, ale děsně ušmudlaný a zaprášený s prastarým červeným linem na podlaze, které bylo navíc celé zaflákané po malování. Řekl bych, že tu minimálně jeden semestr nikdo nepřebýval a v duchu jsem si pomyslel: „Zlatej Strahov“!

   V pokoji byla jedna postel, dvě židle, dva stolky, jeden vysoký regál a skříňka s policí. Pro jednoho by to nábytkové vybavení i stačilo, ale jak to bylo rozmístěno v tom velkém prostoru, tak to vypadalo dost holopustě. K pokoji patří ještě přilehlá odkládací místnůstka, ve které jsou 4 skříně na drobnosti a na oblečení.

   Správce koleje v rychlosti obhlédl prostory a když viděl, že je asi všechno v běžném pořádku, řekl mi, že si sem můžu pořídit nějaký koberec (který mi částečně proplatí), abych to tu měl útulnější a popřál mi hodně zdaru při zabydlování. Po vynošení všech věcí z auta a krátké procházce městem jsem se rozloučil s taťkou a začal si své hnízdečko zvelebovat.

   Už jen natočit vodu do kýble a najít nějaký slušný hadr byl čin hodný vyznamenání. Naše koupelnička vypadala totiž ještě o něco hůř než můj pokoj a dost to v ní smrdělo. Pod vanou a za záchodovou mísou byly všude nánosy prachu a kobereček, který měl sloužit k tomu, aby člověka po osprchování nezábly nožky, vypadal taky dost nevábně. Jen jsem čekal, kdy na mě z něj vyskočí nějaká breberka. Od půl čtvrté odpoledne do jedenácti hodin večer jsem lezl v pokoji po čtyřech s rejžákem v ruce a gruntoval jsem jako vzteklej! Po téhle rozcvičce byla už cimra obyvatelná a mohl jsem si konečně v klidu povléct postel a vybalit pár věcí. Na úklid kuchyně a již zmíněné koupelny už nebyl čas a ani síly.

   Během následujících dvou dnů jsem při pochůzkách městem okukoval krámky s koberci a zvažoval jsem, zda si mám na ten půlrok do pokoje nějaký pořídit, či zda to vydržím bez něj na tom ošklivém linu. Nakonec jsem v nedalekém obchodu objevil jeden celkem pěkný tepich za 5€/m² a jelikož mi místní správa kolejí slíbila, že mi 4€/m² proplatí, nechal jsem si odměřit příslušný kus, naložil si roli přes rameno a vyrazil zvesela směr kolej. Po 25ti minutách  cesty městem, při které jsem se dost slušně zapotil, jsem ještě musel vyřešit problém, jak dostat koberec do devátého patra, kde bydlím. Chvíli jsem s rolí zápasil a nakonec se mi ji povedlo ve výtahu šikovně naohýbat, takže jsem s ní mohl pohodlně vyjet nahoru a nemusel se s ní lopotit po schodech. Zbytek odpoledne jsem strávil tím, že jsem prvně v životě sám pokládal koberec po místnosti a k mému velkému překvapení dopadlo vše dobře. Rozměr seděl, kraje kolem prahů a futer jsem taky zdárně zastříhl a tak jsem měl v Německu konečně první velkou radost! Den na to jsem nakoupil v IKEI ještě 8m té nejlevnější látky, co tam měli a nastříhal zní závěsy do oken a do dveří. Další výraznější zpestření pro můj pokoj bylo přistěhování nového gauče. On tedy není úplně nový, protože jsem ho našel venku u vchodu do vedlejšího paneláku, kde ho někdo odložil, ale vypadá celkem zachovale a bude mi jistě ještě nějaký ten pátek dobře sloužit.

   Od této události jsem konečně začal bydlet jako “normální“ člověk v pokoji, který vypadá útulně a přestože to není můj domácí pokojík, rád se sem vracím.

Fotky pokoje a koleje si můžete prohlédnout ve fotogalerii.