Besídka v Drážďanech (31.10. - 2.11.2008)
Se Strahovem se to tu na koleji, co se společenského dění týče, nedá moc srovnávat, ale i tak se tu občas najdou rušné chvilky :)) Jedním takovým velmi příjemným zpestřením zdejšího života byla návštěva mých kamarádů z Čech, se kterými se v Praze pravidelně setkáváme na našich besídkách. Mile mě překvapilo, že se domluvilo dokonce 5 lidí (velkej Prcík, Janina, Martin a Vítek s Ivčou) a onoho pátku 31.10., kdy měla návštěva dorazit, jsem se už dlouho dopředu nemohl dočkat. Celou akci plánoval Martin, takže vše bylo perfektně zorganizováno, ale přece jen ve mně určitá míra nejistoty byla. Když jsem ale ve čtvrtek před tím, o půlnoci, obdržel od Martina potvrzovací sms, že všichni dorazí a abych tudíž sezval co nejvíce kamarádek erasmaček, nestálo už veselému víkendu nic v cestě.
V pátek večer, ani tomu snad nemohlo být jinak, přifrčela posádka vozu, provoněného vínem, s malým dvouhodinovým zpožděním. Všichni se vymlouvali na nákup zásob a na policejní kontrolu, ale moc bych jim to nebaštil. Po dlouhé cestě a po čekání byli všichni unaveni a tak jsme se posilnili výbornou večeří od zdejšího vyhlášeného kuchaře. Jídlo bylo opravdu skvělé a všichni mi ho moc pochválili – teda až na Janinu, která radši tvrdila, že nemá hlad, než aby musela na talíři zápasit s kousky uzeniny. Zbytek pátečního večera už probíhal v poklidu, v zaběhnutých besídkových kolejích. Zvesela jsme si popovídali, trochu zazpívali, někdo i tancoval a jako hřeb večera před sobotním svítáním jsme shlédli Prcíkovo krasobruslařské vystoupení u mě v pokoji.
V sobotu ráno bylo na programu brzké vstávání a dopolední obchůzka památek ve městě. Jelikož jsme ale dlouho čekali, než Prcík přinese z nedalekého krámku snídani a než nám vychladne lahodný a krásně vonící čaj, museli jsme čas naší vycházky posunout až na poledne. Svižným tempem jsme pak prošli kus Drážďan a na půl třetí jsme si to namířili k Hygienickému muzeu, kde se k nám po zbytek dne připojila i Jitka a kde jsme absolvovali prohlídku s českým výkladem na téma Člověk a jeho dobrodružství a poté jsme si ještě stihli projít výstavy Glück - welches Glück? a 2º počasí, člověk a jeho klima. Chlapík, kterého jsme na prohlídku vyfasovali, velmi rychle pochopil, že to s námi nebude mít až tak lehké, a že prohlídka bude i pro něj dosti netradiční. Občas byl v jeho očích vidět i trochu strach z toho, co přijde v několika následujících chvílích. Po několika Martinovo vydařených hláškách bylo už ke konci prohlídky znát, že s námi průvodce trochu chvátá a že už by nás chtěl mít rád z krku. Dokonce nás už ani nezkoušel z látky pro druhý stupeň ZŠ související s výstavou, jako tomu bylo na začátku prohlídky. V muzeu jsme vydrželi celé odpoledne až do zavírací doby a jelikož nám tam všem pořádně vyhládlo, rozhodli jsme, že najdeme nějakou restauraci a dáme si něco na zub. První, na co jsme narazili, byla čínská restaurace a jelikož byli všichni pro, šlo se dovnitř. Mile nás překvapila obsluha a i chuť jídel – všichni jsme si večeři pochvalovali. Teda až na Jíťu, která tvrdila, že její kachna byla moc tučná a že to nebylo nic extra. Všichni ostatní si to ale vysvětlili tím, že jí večeře nechutnala z důvodu, že nejedla předchozí večer jídlo u mě. S plnými žaludky jsme pak po večeři obešli ještě kousek města a kochali se nočním pohledem na drážďanské památky a jelikož byla celkem velká zima stočili jsme naši procházku zpět k mé koleji. Zde probíhal zbytek večera v podobném duchu jako v pátek, jen s tím rozdílem, že naše zásoby nebyly už tak železné a že všichni byli snad ještě víc unaveni, než o den dříve. No ale i tak se brzy rozhodně spát nešlo a stříhalo se o 106.
V neděli jsme už nic převratného nepodnikali a dopoledne bylo vyhrazeno na balení a loučení. K snídani nechyběl opět výborný voňavý čaj a někteří se na cestu dokonce (nebo možná radši) posilňovali i zbytky ve sklenkách z večera. Kolem oběda naskákala celá banda do Formana a za navigace velezkušeného spolujezdce Vítka a šoférování ještě zkušenější řidičky Ivči odjeli všichni zpátky ku Praze. Mě tu zbyla jen kupa veselých zážitků, ze kterých jsem poskládal tohle psaní, a strach před sousedy, kteří se na mě pak ještě týden zle dívali, když jim nebylo jasné proč jim každou chvíli nějaký blázen zvonil na zvonky. Beru to ale tak, že to byla od Martina jakási pomsta za to, že jsem mu nedopřál jeho oblíbené kafíčko, jelikož jsem nebyl dostatečně zásoben.